Národní divadlo
Národní divadlo v Praze patří mezi nejznámější divadla v České republice. Novorenesanční budova divadla Josefa Zítka je jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi jak z hlediska obecně národněkulturního, historického, tak i z hlediska čistě architektonického.
O výstavbě kamenného divadla začali čeští vlastenci uvažovat už v roce 1844 na svých poradách v Praze. Počátek stavby byl realizován nejprve žádostí o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla, kterou stavovskému výboru českého sněmu 29. ledna 1845 předložil František Palacký. Privilej byla udělena už v dubnu 1845. Ale až za šest let – v dubnu 1851 – vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Národní sbírka ale nebyla hlavním zdrojem financování stavby Národního divadla, dostatek prostředků poskytl stát, výstavu zahájení výstavby navštívil také císař František Josef I. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výši 5 tisíc zlatých a později věnoval dalších 13 tisíc. Zemský výbor království Českého uvolnil 14.700 zlatých, české vlastenky uspořádaly na Žofíně bazar, jehož výtěžek byl téměř 6 tisíc zlatých, členové císařské rodiny (26 tisíc), Ruský car, česká šlechta, za nejvýznamnější jmenujme alespoň kníže Lobkovicz (6 tisíc zlatých), hraběcí rodina Chotkova (přes 4 a půl tisíce), hraběcí rodina Kolowratova (přes 4 tisíce), objevují se jména Schwarzenberků, Kinských, Černínů, Nosticů, Harrachové a další)V roce 1853 byl zakoupen pozemek a zahájena stavba Prozatímního divadla, které bylo otevřeno po deseti letech roku 1862. Po otevření Národního divadla byly obě budovy spojeny v jednu. Dnes se zde nachází šatny a zázemí technického personálu. Roku 1865 skupina kolem Sladkovského, Tyrše, Nerudy a Hálka vyzvala třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu a roku 1867 začaly práce na staveništi. Josefem Schulzem, Zítkovým následovníkem, upravená budova Prozatímního divadla tvoří zadní trakt (jeviště) Národního divadla. Na jeho iniciativu byl do stavby zahrnut také nájemný dům dr. Poláka (za řádné odškodnění). Tyto tři objekty jsou jasně „čitelné“ v siluetě komplexu.Národní divadlo mělo být postaveno proti Pražskému hradu.16. května 1868 byl v Prozatímním divadle slavnostně položen základní kámen, premiérou Smetanova Dalibora.Do konce roku 1868 byly vystavěny základy a roku 1877 byla postavena střecha. V roce 1873 současně probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského: témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů – obě tyto koncepce, vycházející z mánesovské malby a spojené se soudobou romantickou krajinomalbou (také navazující tematicky na české dějiny), daly ideový základ výtvarnému projevu, který se dnes označuje jako umění generace Národního divadla. Na výtvarné výzdobě divadla se podíleli zejména Bohuslav Schnirch, Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík a Julius Mařák.
Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa premiérou Smetanovy Libuše, komponované začátkem sedmdesátých let pro tuto příležitost. Prvním ředitelem divadla byl jmenován operní zpěvák a pedagog Jan Nepomuk Maýr. Odehrálo se v něm ještě jejích dalších jedenáct představení, než byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště, oponu od Františka Ženíška i jeviště divadla.
Požár byl pochopen jako „celonárodní katastrofa“ a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Na sbírku přispělo celkem 45% lidí z Prahy. Budovu po požáru dokončil prof. arch. Josef Schulz. Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883 opět představením Smetanovy Libuše. Nyní mělo divadlo i nového ředitele, spisovatele Františka Adolfa Šuberta.
Původně měl být dovezen základní kámen jen a pouze z hory Řípu, byly však dodány kameny i z následujících míst: Blaník, Radhošť, Vyšehrad (skála), Hostýn, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka na Dobeníně u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň u Tmaně (Červený lom), Trocnov, Prácheň u Horažďovic, Čerchov, Buchlov, Lipník, Helfštýn, Doudleby, zřícenina Podlažického kláštera u Chrasti, Záhlinice. Z Podivína navíc došla cihla uhnětená z hlíny a vody ze studánky, u které křtil sv. Cyril.
První kámen došel z Radhoště 5. května 1868, z Řípu a Žižkova 11. května, z Blaníku 13. května. Dne 16. května se konala veřejná slavnost pokládání základního kamene (spíše kamenů) za veliké účasti lidu – odhaduje se přítomnost asi 100 až 150 tisíc lidí. Kromě základních kamenů bylo rovněž slavnostně uloženo pouzdro s prstí z Plavského mohylníku, jenž je jedním z nejrozsáhlejších předkřesťanských pohřebišť v Čechách. Večerní slavnostní premiéry Libuše se zúčastnili pouze vybraní hosté.Střešní konstrukce byla pokryta břidlicí.
Narůstající prostorové a provozní potřeby vedly v první polovině 60. let k úvahám o rozšíření areálu a posléze vyhlášení velkolepé architektonické soutěže. Jejím vítězem se stal uznávaný architekt Bohuslav Fuchs s originálním návrhem charakteristickým jednolitou skleněnou stěnou, ve které by se původní stará budova jen zrcadlila. Tento návrh se nikdy nedočkal realizace.
V 70. letech 20. století se ukázal stav Národního divadla jako velmi špatný, a tak byla podniknuta rozsáhlá rekonstrukce. Pří ní byla jednak opravena původní budova. Byl zvýšen sklon podlahy, vybudovány kuřárny, zabudováno větrání, snížen počet sedadel (986 míst celkem), variabilní jeviště. Byl také zmenšen Voršilský klášter a na zabrané ploše vznikly nové budovy, pojmenované jako Nová scéna ND. Divadlo je 26 m vysoké.Velice dobrá akustika a slyšitelnost i v nejsvrchnějších patrech. Nad hledištěm visí dvě tuny těžký lustr o šířce 3 metry a délce 5,5 metrů, který má 260 lampiček. Opravuje se v půdním prostoru, kam se dle potřeby vysune. Mezi jevištěm a hledištěm jsou 3 opony. Železná opona pro případ požáru, druhá opona namalována Vojtěchem Hynaisem oslavuje obětavost českého národa při budování Národního divadla a třetí opona je červená, sametová a roztahuje se ručně. Nad oponami lze spatřit nápis „Národ sobě“, který vystihuje spolu s Hynaisovou oponou občany, kteří darovali peníze na výstavbu budovy. Nad oponou se také nachází plastická Štyrchova figurální sbírka. V divadle se nachází i varhany. Ve foyeru na prvním balkóně se nacházejí malby Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Ve foyeru i v jiných prostorách divadla jsou též bysty osobností, které se mimořádně zasloužily o divadlo. Jsou zde i 3 nástropní malby. Jedna zobrazuje zlatý věk, druhá úpadek a třetí znovuvzkříšení.
Scény
V současné době pod Národní divadlo spadají 4 různé scény:
- historická neboli Zítkova budova (Nové Město, u hranic Starého Města)
- Nová scéna (vedle historické budovy, otevřena 1983)
- Stavovské divadlo (Staré Město, k Národnímu divadlu přičleněno po první světové válce, později neslo název Tylovo divadlo)
- Divadlo Kolowrat (Staré Město, komorní scéna v Kolowratském paláci v bezprostřední blízkosti Stavovského divadla na Ovocném trhu), pronajata majitelem hrabětem Kolowratem od roku 1993 na 20 let)
Od sezony 1948 – 1949 bylo k Národnímu divadlu přičleněno i někdejší Nové německé divadlo, stojící na jižním okraji Vinohrad, a následně bylo přejmenováno na Smetanovo divadlo. Roku 1992 bylo osamostatněno jako Státní opera Praha, avšak ministr kultury Jiří Besser v rámci úspor usiluje v roce 2011 o opětovné sloučení uměleckých souborů a tím i divadel.Umělecké soubory
Národní divadlo má tři různé vlastní umělecké soubory:
- Činohra Národního divadla
- Balet Národního divadla
- Opera Národního divadla
Big Ben
Big Ben je hovorové označení používané pro hodinovou věž, která je součástí budovy Westminsterského paláce vedle Temže v Londýně a neformální pojmenování Velkého zvonu. Věž se tyčí nad severovýchodní straně paláce, ve kterém zasedá parlament Big Ben je hovorové označení používané pro hodinovou věž, která je součástí budovy Westminsterského paláce vedle Temže v Londýně a neformální pojmenování Velkého zvonu. Věž se tyčí nad severovýchodní straně paláce, ve kterém zasedá parlament
Věž byla postavena podle návrhu Charlese Barryho při rekonstrukci po požáru původního Westminsterského paláce, který vypukl 16. října 1834. Věž je navržena ve viktoriánsko-gotickém stylu a je vysoká 96,3 m (315 ft).
Věž až do výšky 61 m je postavená z cihel zpevněných kamenem. Další část věže je zpevněna ocelovou konstrukcí. Základy věže tvoří betonové těleso tloušťky 3 m o rozměrech 15 * 15 m a dosahují hloubky 7 m pod povrch. Hmotnost věže se odhaduje na 8 667 tun. Čtyři hodinové ciferníky se nacházejí ve výšce 55 m nad zemí.
Vlivem půdních podmínek v době stavby věže se tato naklání asi o 220 mm na severozápad. Vlivem termálního efektu také osciluje o několik milimetrů ročně ve směru východ – západ
Hodiny na věži byly ve své době největšími hodinami světa a jsou schopny odbít první úder každou celou hodinu s přesností jedné sekundy. Mechanismus hodin byl dokončen roku 1854, ale vlastní věž byla dokončena až několik let poté.
Vzhled hodinových ciferníků je dílem Augusta Pugina. Jsou tvořeny kovovou konstrukcí nesoucí 312 kusů opálového skla podobného obarvenému oknu. Některé skleněné kusy mohou být odejmuty pro případ opravy ručiček. Na spodní straně ciferníku je latinský nápis DOMINE SALVAM FAC REGINAM NOSTRAM VICTORIAM PRIMAM, který v překladu znamená Pán ochraňuje naši královnu Viktorii I.
Jménem Big Ben byl nazván šestnácti tunový zvon, odlitý roku 1856. Vzhledem k tomu, že věž ještě nebyla dokončena, byl umístěn v New Palace Yard ale vlivem úderů srdce zvonu popraskal. Poté byl znovu odlit zvon o hmotnosti 13,8 tun a ten je používán dodnes. Nový zvon byl instalován na věž roku 1858 spolu s dalšími menšími zvony.
